Taky máš někdy pocit, že nemá? Johanka by se pod to podepsala, protože její vnitřní diagnostika posledních pár dní vypadala takhle: nadhled – 0, lehkost – 0, sebeláska – 0, porozumění – 0, energie – 0.
Nad jejím životem se objevil starý známý stín, který se vznášel jako opar nad řekou, tentokrát bez lehkosti a magičnosti, plný smutku a bolesti. Stín pochyb o vlastní sebehodnotě.
Johanka si z dětství nese velmi ne-milá přesvědčení o sobě samé. Přesvědčení, která ji doprovázela celý život – to, že je nemožná a neschopná, že není viděna a slyšena, že na ní vlastně nezáleží, ani na jejich pocitech nebo názorech.
Část svého života se snažila tento životní scénář vymazat, zahrabat hluboko, dělat, že neexistuje a už ho nikdy nevidět a necítit, protože to pro ní bylo příliš bolestivé.
Ale stalo se nevyhnutelné. Do puntíku se naplnil vesmírný zákon, že čím víc děláme, že něco neexistuje, tím silněji to působí.
Další čas života se věnovala pravému opaku. Postavila se tomu čelem a pracovala na změně. Vstoupila do své síly, věděla, že pokud něco neudělá, tak se nic nezmění. Makala na sobě, byla k sobě radikálně upřímná a odhodlaná pro změnu. Proto žila v představě, že prokletí v otázce sebelásky se jí podařilo odčařovat.
No, a ukázalo se, že nepodařilo. Ba naopak. Začala mít pocit, že čím víc na sobě maká, tím víc se dostává na dno, kde vládne její neutěšený pocit vlastní existence a hodnoty.
Stín se začal formovat do obrazů malé Johanky, která skáče a volá: „Haló, tady jsem. Vidíte mě, slyšíte mě?“
Velká Johanka brečela, protože věděla, že tohle je její vnitřní dítě, které touží být uzdraveno. Tak moc touží být milováno a přijato.
Spolu s obrazy přišlo nevyhnutelné … krok, který Johanka odkládala už dlouho, protože stále doufala.
Jemná linka medicíny, kterou Johanka našla v procesu uzdravení bylo splnění jejího snu. TVOŘIT. To jí naplňovalo, bavilo, formovalo, učilo, posouvalo a uzdravovalo. To jí dávalo smysl.
A jak vypadala manifestace všedních dní? Neúspěch naplněný pocitem, že není ani viděna ani slyšena. Další forma odmítnutí? Cítí se jako looser. S tímhle pocitem se vytratila touhu v tom pokračovat, protože bez uznání vlastní práce to celé přestává dávat smysl.
Johanka touží být šťastná, a tvorba ji šťastnou dělala. O to větší teď prožívá zmatenost a ztracenost … pouští svůj sen.
Po několika denních sevření v nasranosti, bezmoci a beznaděje, se Johanka zase navrací do přítomnosti.
A jak to v každé pohádce bývá, vše dobře dopadne. Jen se neví kdy =)
Má to celé smysl? Johanka neví, není Bůh, aby věděla všechno, ale rozhodně má v plánu s ním hodit REAL TALK.
Někdy je v pořádku nevědět. Ale až bude zase vědět nebo si myslet, že ví, tak opět sedne s písařem nad papír a společně napíšou pokračování pohádky z království pro hledající.