Království NULA ⭕️

Život je jako výcvikový tábor, kde podstupuješ jednu zkoušku za druhou a v Johančině pohádce to nebylo jinak. Nepozván, přišel game changer moment, který odnesl Johanku na práh království, o kterém neměla páru, že existuje.

Stála tam, bez lásky, bez naděje, bez peněz, bez snů, jen s bolestí, nenávistí, krutě prázdná.

Bylo to království, do kterého se dostane každý, který ztratí skoro všechny své jistoty, důvody, přátelé, smysl bytí, představy o sobě a o svém životě.

Je to místo kam se každý bojí jen podívat, natož tam pobýt. Jistým bodem počínaje se tam dostane každý, kdo zjistí, že je něco špatně, a má koule na to, tam vstoupit.

Nemělo smysl otálet, vstoupila. Království bylo opuštěné, zaplněné tichem a bolestí, smradem a nenávistí. Byl to prostor, kde neexistovalo nic a nikdo … jen Johanka její emoce a Bůh přítomnosti, ve své lehkosti, syrovosti a moudrosti.

Prostor NULA ⭕️

Prostor se dotýkal tajemství, které mělo být zapomenuto. Johanka se dívala sama sobě do očí. Nenáviděla ten pohled, který tak bolel. A moc dobře věděla proč.

Tíha byla nesnesitelná, ale Johanka vydržela, tentokrát neutekla, tiše byla s ní, byla jí. A taky blila, znechucení hledalo cestu ven. Myslela si … cítila, že se dostala na dno, ale chyba lávky. Dostala se na okraj, ze kterého se dá skočit, a Johanka chtěla. Světlo na konci tunelu? Nesvítilo … BLACKOUT. Byla jeden krok od blažené úlevy, konce utrpení, vzdání se a návratu domů. Byla na hraně, a neskočila. Je to srabík, díky Bohu.

Prošla tím se všemi emocemi, které v ní celé ty roky tiše čekaly na tento moment. Moment, kdy si dovolila je prožít a projevit. Bylo to venku.

Johanka byla prázdná. Stará Johanka přestala existovat. Udělala prostor pro tu novou, možná tu původní, kterou ztratila cestou.

Nový prostor, nový příběh, nová energie, nová fáze … od nuly.

Stále je jednou nohou v království, ale … otevřená, autentická, zvídavá, odhodlaná žít tak, aby byla zase šťastná.

Neví kam kráčí, ale ví, že žádná cesta není špatně.