Hledající se tance chytá 💃

Říká se, že Bůh naloží každému jen tolik, kolik je schopen unést. Pokud je to pravda, Johančina představa o vlastní křehkosti teď působila, jako pohádka z Tisíce a jedné noci. Poslední dny a týdny ji přímo drtily, a ona si připadala spíše jako obryně Stáňa – jedině ta by mohla zvládnout unést takovou nálož a ještě se u toho škrábat v nose.

Radost a lehkost? Ty se pro ni staly vzdálenými a sprostými slovy. Kdykoliv je vyslovila, oči se ji zalili slzami – slzami stesku.

Vlny pocitů méněcennosti a odmítnutí se na ni valily jedna za druhou. Byly zdrcující, ochromující, ale také osvobozující. Johanka byla vyčerpaná, naštvaná, plná bolestivých vzpomínek, sebelítosti i strachu. Měla pocit, jako kdyby teď prožívala všechny své emoce, které za svůj život potlačila. Připadala si jak ždímačka traumat, které bylo potřeba vyždímat a nechat odtéct.

Když přišla ta nejsilnější vlna, rozhodla se udělat něco jinak. Místo toho, aby utekla nebo se bránila, začala pozorovat. Pozorovala pocity, které jí zaplavovaly. A v tom tichém pozorování přicházely obrazy, odpovědi, pochopení. Poděkovala a myslela si, že má vyhráno. Jak moc se zmýlila!

Další vlna byla ještě větší, ještě nemilosrdnější. Johanka byla nepříčetná, ale tentokrát se rozhodla bojovat. Sama se sebou … za sebe … pro sebe. A bojovala tvrdě, jako pravá bojovnice za spravedlnost, za naplněný život, za vlastní existenci. Zvítězila? Vybojovala si své místo na Zemi? Na to si budeme muset počkat ...čas vše ukáže.

Něco z ní s proudem slz odešlo, uvolnilo, uzdravilo se.

Cítila, že její tělo je ztuhlé, vysílené stresem, pláčem a nepravidelným dechem. Energie, vitalita, to všechno bylo pryč. „Jak dlouho dokáže člověk v takovém stavu přežívat?“ ptala se sama sebe. Věděla, že pokud se nezačne hýbat, zemře.

A pak to přišlo. Hudba. Tanec. Ta stará láska z dětství, na kterou téměř zapomněla. Teď se tanec stal její záchranou.

TANEC – medicína duše a řeč těla. Přirozená forma terapie, kdy hlava ustoupí a tělo převezme vedení. Kdy se odevzdáš rytmu hudby, myšlenky necháš rozplynout a vejdeš do kontaktu s tělem … s přítomností.

V našem těle je uložený celý náš příběh. Každá emoce, kterou jsme cítili, každé trauma, kterým jsme si prošli, každý nádech a výdech, který jsme udělali. Je to naše osobní kronika, ze které můžeme číst. Tělo zná všechny odpovědí, i otázky, stačí mu dát jen možnost se rozpovídat … rozpomínat.

Johanka, s každým pohybem, s každým krokem, který udělala, začala znovu cítit, jak se ukotvuje ve své síle, jak napětí polevuje a jak je opět součástí života.

Vědomí tanec, jako přímá linka návratu k sobě. A kdo ví – možná i k lehkosti a radosti, které cestou ztratila.

Sbohem Stáňo ...